Archiv rubriky: Uncategorized

… jako sebe sama

Proč jsme ve srabu?

Protože jsme zapomněli onu druhou část notoricky známého biblického prohlášení. Protože nás celý život někdo krmí větou (tedy přesněji řečeno: souvětím) či její obdobou: „Nebuď sobec, mysli na ostatní, nemysli na sebe!“

A my se snažíme. Tolik se snažíme být dobrými a nesobeckými lidmi. A co z toho?

Je třeba slyšet a vnímat to celé:

Miluj bližního svého jako sebe sama.

Zřejmě všichni už jsme někdy slyšeli, že máme milovat bližního svého. Že nemáme být sobci. Že máme myslet na ostatní. Že máme dávat přednost bližním. Že… Ještě by se toho jistě našlo mnoho, jak máme projevovat lásku k lidem kolem sebe.

Jistě je v pořádku mít rád lidi a soucítit s nimi. Jistě je v pořádku milovat život a živé bytosti. Jen se jaksi často zapomíná na druhou část onoho prohlášení: JAKO SEBE SAMA.

A ouha. Máme problém. Jakkoliv si myslíme, že kdekdo kolem nás má rád jen sám sebe, bývá tomu přesně naopak, protože míra lásky k sobě určuje míru lásky k ostatním.

Ve chvíli, kdy si právě toto uvědomíme, zjistíme, jak často jsme se mýlili, jak často se mýlíme, pokud jsme přesvědčeni, že onen nehodný člověk má rád jen sám sebe. Pokud připustíme tuto definici, pak je vše obráceně. V takovém případě se nám ukazuje, že mnoho lidí se právě rádo nemá. Soudě tedy podle nelásky k bližním.

Ale tak to je (samozřejmě, že si můžete myslet své – stejně jako já), míra lásky k sobě určuje míru lásky k ostatním. Ono se to nejhůř přijímá ve chvíli, kdy si definici vztáhneme na sebe: Je možné, že ostatní (partnera, děti, rodiče…) milujeme tak málo jako sebe, i když se snažíme je mít rádi moc? I když jim dáváme přednost? I když se jim tolik obětujeme!? Proboha! Možná, že je všechno špatně! Jak je to možné? Vždyť se celý život tolik snažíme, vždyť žijeme podle toho, jak nás vychovávali. Děláme vše, jak nejlépe dovedeme, ale ono to snad není správně?

Ale jistě: Co je vlastně „správně“? Mohli bychom polemizovat. Jenže o to mi teď nejde. Jen jsem chtěla připomenout, že nestačí mít rád (nebo snažit se mít rád) ostatní, když nemáme rádi (skutečně rádi) sami sebe, protože právě ona druhá část (jako sebe sama) určuje míru.

Přerostlá baletka

Stejně jako mnoho jiných žen ani já nejsem zcela imunní vůči otázkám týkajícím se tělesné hmotnosti.

Už dávno nemám šedesát v pase a moje pozadí se nikdy nedalo nazývat výstavním. No, tedy nikdy nebylo velké, což může být i výhoda, protože ani teď, kdy už dlouho neoblékám konfekční velikost č. 38, stále velké není.

Jako malá jsem patřila spíše k dětem plnějších tvarů, a to nesvádím na genetiku, ale spíše kvůli vydatné stravě a dalším okolnostem.

Také nejsem žádná rozená sportovkyně. Pohyb mám ráda, ale také si ráda zalenoším. Nejvíce mi vyhovuje chůze. Túry, to je moje. Ovšem nepořádám každodenní výpravy do hor, takže ani v tomto směru nejsem přehnaně aktivní.

A zimní období, to je kapitola sama o sobě. Několikrát ve svém životě jsem lyžovala a víckrát bruslila, přesto se ze mne nestal náruživý lyžař ani bruslař. I v zimě mi tedy zůstává chůze.

A chodím ráda. Často dám přednost chůzi před dopravními prostředky i na delší trasy, pokud nijak nespěchám či nemám přepravovat objemnější předměty.
Suma sumárum jsem spíše tvor lenivý, a podle toho také vypadám.

Moje krátké období zapálené kulturistky už mám také za sebou a moje nadšení pro jógu je sice trvalého charakteru, ale přináležejí k němu různě dlouhé či krátké přestávky, někdy čítající i několik měsíců.

Bylo také období, kdy moje tělo rozhodně patřilo k prostorově výraznějším a moje spokojenost… (celý text si můžete ZDARMA stáhnout jako ukázku knihy Korálky na niti aneb Jak jsem vyměňovala kolo u auta )

Ukazatel zdraví lidstva

 

 

Víte, že je jeden spolehlivý ukazatel zdraví lidstva? Ukazatel zjevný a hospodářsky vyčíslitelný?

Mnozí z nás mají doma domácí mazlíčky, jiní mají hospodářská zvířata, a i ti, kteří nic takového nemají, se učili o zvířatech ve škole (i když tam se nejspíš nic takového neprobíralo), a další občas sledují nějaké dokumenty o přírodě. Ať tak či tak, k ledaskomu se donesla informace, jak poznat, že se zvířetem není něco v pořádku, že je nemocné. Jedním z ukazatelů, který bývá jasně viditelný, je znečištění řitního otvoru. Zdravé zvíře vykoná svou potřebu a je v podstatě čisté. Nemocné zvíře bývá špinavé. To obvykle varuje majitele, že je třeba jednat, zjistit příčinu. Někdy je to jen požití nevhodné stravy a náprava bývá okamžitá, jindy se příčina skrývá a přikročíme tedy k dalším krokům. Každopádně víme, že je třeba jednat, že je třeba se zvířetem něco udělat, že prostě není něco v pořádku.

I my jsme živočichové, kteří vyměšují. Také máme řitní otvor. Jen s tím rozdílem, že my chodíme na toaletu, tam v soukromí vykonáme potřebu a pak použijeme toaletní papír. Byli-li bychom zcela zdraví, vlastně by ani neměl být třeba (nepočítám používání toaletního papíru u žen z jiných důvodů). My, kteří jsme rodiči, známe od svých dětí, dokud byly (či jsou) malé, že často mají zadeček po vykonání potřeby čistý. A co my dospělí? Jak na tom jsme? Jistě nezačneme chodit s holou zadnicí, aby všichni viděli, jestli jsme v pohodě, nebo ne. A to nejen v pohodě fyzické, ale i psychické, protože kdekdo zná ono: „Můžu se z toho posr…!“ a v reálu se nám stává přesně ono proklamované – střeva se nám vyprazdňují bouřlivějším způsobem.

Nemám na mysli, že teď začneme kontrolovat spotřebu toaletního papíru v národním či mezinárodním měřítku nebo kontrolovat nákupy sousedům, ale můžeme na sobě bezprostředně pozorovat, co nám hlásí naše tělo. Ne proto, abychom s každým rychlejším vyprazdňování letěli k lékaři, ale abychom si uvědomili souvislosti. Třeba proto, abychom neopakovali: „To mě pos..!“

Nevhodné koláče

Zprávy… Reportáž v parném létě s teplotami, které jsou považovány za tropické! A o čem taková reportáž byla? O koláčích. Tedy o propoceném oblečení v podpaží.

Takže nejen, že naše přirozenost se nám na hony už dávno vzdálila a pocení potlačujeme různými prostředky, ale teď už je naprosto nepřijatelné, aby se lidé v horku potili, a tak zdravým způsobem ochlazovali svoje tělo? Co bude příště? Necháme si operativně odstranit potní žlázy, abychom snad někoho neurazili pohledem na zvlhčený oděv? A potom? Pak už se uvaříme ve vlastním těle jenom proto, abychom byli in? Protože potit se je společensky nepřijatelné?

Samozřejmě souhlasím s dostatečnou osobní hygienou, jsem i pro používání deodorantů v rozumné míře, zvláště dají-li se dnes sehnat produkty na bázi bylin. Ale čeho je moc, toho je příliš.

Kam až dojde tenhle hon na čarodějnice, když reportéři (mohu snad říci novináři?) nemají nic lepšího na práci, než šmírovat lidem podpaží?

Opravdu jsme my, kteří se nazýváme lidmi, klesli tak hluboko a tolik jsme se vzdálili lidství, že se budeme stydět za přirozené a velmi užitečné projevy našeho těla? Neříkám, že bychom měli někoho obtěžovat zápachem, pokud bychom se nemyli, ale pocení potřebujeme k přežití!

Už tak se vzdalujeme naší přirozenosti v mnoha směrech a rozhodně nám něco takového neprospívá, ale vše by mělo mít své hranice, a když ničeho jiného, tak alespoň hranice rozumu, kterým se my lidé 21. století tolik oháníme.

Anna

napsáno: 21.7.2015
Z připravované knihy: Vize budoucnosti: PRDĚNÍ ZAKÁZÁNO!

Vítejte

Srdečně vás vítáme v novém e-shopu Lampionek.cz

Právě probíhá zkušební provoz. V případě, že bude třeba něco vyřešit, kontaktujte nás. Uděláme pro vaši spokojenost vše, co bude v našich možnostech.

Děkujeme za pochopení a přejeme vám příjemné dny.

Dana a Anna