… jako sebe sama

Proč jsme ve srabu?

Protože jsme zapomněli onu druhou část notoricky známého biblického prohlášení. Protože nás celý život někdo krmí větou (tedy přesněji řečeno: souvětím) či její obdobou: „Nebuď sobec, mysli na ostatní, nemysli na sebe!“

A my se snažíme. Tolik se snažíme být dobrými a nesobeckými lidmi. A co z toho?

Je třeba slyšet a vnímat to celé:

Miluj bližního svého jako sebe sama.

Zřejmě všichni už jsme někdy slyšeli, že máme milovat bližního svého. Že nemáme být sobci. Že máme myslet na ostatní. Že máme dávat přednost bližním. Že… Ještě by se toho jistě našlo mnoho, jak máme projevovat lásku k lidem kolem sebe.

Jistě je v pořádku mít rád lidi a soucítit s nimi. Jistě je v pořádku milovat život a živé bytosti. Jen se jaksi často zapomíná na druhou část onoho prohlášení: JAKO SEBE SAMA.

A ouha. Máme problém. Jakkoliv si myslíme, že kdekdo kolem nás má rád jen sám sebe, bývá tomu přesně naopak, protože míra lásky k sobě určuje míru lásky k ostatním.

Ve chvíli, kdy si právě toto uvědomíme, zjistíme, jak často jsme se mýlili, jak často se mýlíme, pokud jsme přesvědčeni, že onen nehodný člověk má rád jen sám sebe. Pokud připustíme tuto definici, pak je vše obráceně. V takovém případě se nám ukazuje, že mnoho lidí se právě rádo nemá. Soudě tedy podle nelásky k bližním.

Ale tak to je (samozřejmě, že si můžete myslet své – stejně jako já), míra lásky k sobě určuje míru lásky k ostatním. Ono se to nejhůř přijímá ve chvíli, kdy si definici vztáhneme na sebe: Je možné, že ostatní (partnera, děti, rodiče…) milujeme tak málo jako sebe, i když se snažíme je mít rádi moc? I když jim dáváme přednost? I když se jim tolik obětujeme!? Proboha! Možná, že je všechno špatně! Jak je to možné? Vždyť se celý život tolik snažíme, vždyť žijeme podle toho, jak nás vychovávali. Děláme vše, jak nejlépe dovedeme, ale ono to snad není správně?

Ale jistě: Co je vlastně „správně“? Mohli bychom polemizovat. Jenže o to mi teď nejde. Jen jsem chtěla připomenout, že nestačí mít rád (nebo snažit se mít rád) ostatní, když nemáme rádi (skutečně rádi) sami sebe, protože právě ona druhá část (jako sebe sama) určuje míru.